Centru Strakonic dominuje areál s kostelem sv. Prokopa a věží Rumpál.
Snímek: Bohuslav Dvořák

Paprsky pozlatí louky i bohatá krajkoví domovních štítů. Odrazí se od nádvoří Strakonického hradu, propletou se listovím zámeckého parku v Blatné a zaplaví měkkým světlem návsi malebných vesniček. Jako stříbřitá páteř se krajem vine řeka Otava.
Projděte se tady a přistihnete se, že bezděčně vyhlížíte zelenou postavičku sedící na stavidle rybníka, očekáváte dusot rytířských koní na dláždění hradů a slyšíte legendární dudy Švandy dudáka, který nesměl chybět na žádné vesnické tancovačce. Nechte se okouzlit krajem, jehož půvab a pohádková romantika způsobí, že se sem budete stále znovu vracet.

Bavorové versus johanité
Pomyslnou osou Strakonicka je řeka Otava, která se přímo ve Strakonicích stéká s Volyňkou. Na jejich soutoku, ze dvou stran chráněný vodním tokem, stojí hrad, který se už dávno stal symbolem regionu. Jeho poloha nebyla vybrána náhodou. Kromě zjevně výhodného obranného postavení, kterému mu poskytovala ochrana dvou řek, zvolili jeho majitelé tuto polohu z dalších dvou důvodů.
Od počátku se totiž zavázali, že budou hrad sdílet s řádem johanitů, tedy maltézských rytířů, jejichž posláním bylo provozování špitálu a péče o poutníky do svaté země. Provoz špitálu potřeboval spoustu vody, kterou poskytovaly Otava a Volyňka, a navíc se tyčil na křižovatce dálkových cest, takže i naplnění druhého poslání johanitů bylo zajištěno.
Hradními pány ve Strakonicích byli Bavorové, kteří svého času v Čechách získali velkou prestiž. První zmínky o rodové slávě pocházejí z dvanáctého století. Na počátku třináctého století začíná Bavor I., který získal přídomek ze Strakonice, se stavbou hradu.
Brzy poté se rozhodl věnovat hradní kostel a část hradu maltézským rytířům, kteří si tu vybudovali komendu. Z počátku šlo o poměrně idylické soužití, ale postupem času spolu s tím, jak majetek a vliv řádu stoupal, docházelo mezi potomky původních majitelů a johanity ke stále větším sporům. Krize vyvrcholila ve čtrnáctém století za vlády Bavora IV., kdy se vliv rodu umenšil, kdežto maltézští rytíři skupovali prakticky celé okolí Strakonic. Jejich spor se dostal dokonce před arcibiskupskou konzistoř, kde si johanité stěžovali, že jim hradní pán ukládá příliš vysoké dávky a ten zas poukazoval na zpustlý a nevázaný život, který řád vede. Johanité zůstali na hradě po sedm století a jejich znak stejně jako znak Bavorů se dostal i na vlajku města.

Rumpál a Jelenka
Strakonický hrad obléhal dokonce i Žižka, který odtud však odtáhl s nepořízenou. Kromě výhodné polohy pevnosti mu v dobytí hradu zabránila i velmi netradiční věž Rumpál, která korunuje druhé hradní nádvoří. Její kapkovitý tvar najdete v Čechách už jen na hradě Zvíkov a tento tvar výborně odrážel dělové koule potenciálních dobyvatelů, které pak na stavbě napáchaly pouze malé škody.
Kromě toho, že se charakterická silueta Rumpálu stala zažitým symbolem hradu, můžete po úzkých schůdcích vystoupat až nahoru na ochoz a vychutnat si pohled na Strakonice z ptačí perspektivy. V tísnivém sevření kamenných zdí si můžete vzpomenout na to, že věž své jméno získala podle hladomorny, která je vyhloubená v základech věže, a do níž rumpálem spouštěli odsouzence, kteří už nikdy neměli opustit její truchlivé prostředí.
I druhá věž, která Strakonický hrad zdobí, má svou poetiku. Jmenuje se Jelenka podle hostin, které v ní panstvo pořádalo po úspěšných honech. Pochází z období renesance a její vnitřek zdobí vzácné fresky.
Strakonický hrad je přehlídkou prakticky všech stavebních slohů od románského po baroko a ačkoli spoustu škody napáchala přestavbu hradu na byty pro nacisty, návštěvníkům nabízí nezapomenutelný zážitek. Projděte se po prvním nádvoří, zastavte se u kostela svatého Prokopa, za jehož oltářem podle pověsti visí kouzelné Švandovy dudy a pokračujte na druhé nádvoří hradu. Hned za vstupní brankou se po vaší levé straně nachází vzácná žulová rozeta z románského období a proti vám se tyčí mohutná silueta Rumpálu. Na levé straně nádvoří najdete také vstup do Muzea středního Pootaví, které nabízí několik tematicky zaměřených expozic a přes které se vchází na Rumpál. Vedle schodů do muzea si všimněte kamenného stolu, na kterém se podle tradice jednou ročně rozdávala medová kaše chudým.

Zázračné dudy a střevíčky z těsta
Strakonice a vůbec celý region doplňují svou poetiku četnými pověstmi, z nichž dvě vám ozvláštní prohlídku hradu. Zřejmě všichni návštěvníci mají Strakonice spojené s postavou Švandy dudáka, který byl jako výtečný muzikant ceněný na všech okolních tancovačkách. Jednou večer se, podle pověsti, vracel z posvícenské zábavy a potkal černě oblečeného muže, který mu nabídl vysoký výdělek, pokud jemu a jeho kumpánům zahraje na slavnosti. Švanda souhlasil a po cestě dostal od svého průvodce pokyn, že za zlaťáky, kterému mu hosté budou házet do čepice, musí poděkovat pouze slovy: "Zdař, brachu." Švanda se ale zapomněl a za nebývalý výdělek poděkoval: "Zaplať pánbůh."
V tom okamžení se všechny peníze proměnily v kamenní a černí hosté zmizeli. Ráno našli lidé sedět Švandu na šibenici na Káním vrchu za Strakonicemi. Od té ďábelské muziky přestalo hraní Švandu bavit a na radu převora johanitského řádu pověsil své dudy za oltář v kostele svatého Prokopa, aby k nim čerti dál nemohli. Dudy tam prý visí dodnes a chovají se spořádaně po celý rok kromě dne, kdy proběhla ona osudná tancovačka. Tehdy se samy od sebe rozehrají a hrají celou noc.
Až se budete procházet po muzeu, zastavte se v poslední místnosti těsně před výstupem na Rumpál. Jde o bývalou hradní kapli, pod jejíž kamennou podlahou je zakleta marnivá žena tehdejšího zámeckého správce. Ve Strakonicích zuřil hladomor a paní správcová, která si velmi potrpěla na parádu, si z marnivosti nechala upéci střevíčky z těsta, z něhož se pečou hostie. Když v nich však přišla na mši, kamenná podlaha se pod ní s rachotem propadla a žena zmizela v obrovské jámě pod ní. Otvor však odolával všem pokusům o zasypání, takže do něj spustili odsouzence, který čekal v Rumpálu na smrt, aby zjistil, v čem je problém. Když ho poté vytáhli zpátky na zem, vyprávěl, že prokletá žena je v podzemí přikovaná k železnému kůlu. Svého osvobození dojde teprve tehdy, až nad hradní bránou vyroste jeřáb tak silný, aby z něj šla vyřezat kolébka. Až v této kolébce usne nevinné dítě, marnivá správcová bude vysvobozena. Jeřáb, který ale na hradní bráně rostl, uschl dřív, než byl dostatečně silný na výrobu čehokoli, takže duch prokleté ženy bloudí hradem i nadále.


Dům u Radomyšle je typickou ukázkou selského baroka.
Snímek: Bohuslav Dvořák

Poetická Radomyšl
Až se projdete po Malém a Velkém náměstí Strakonic, prohlédnete si Mariánský sloup, kostel svaté Markéty, Masné krámy nebo třeba kopii brány Stonehenge, kterou zde vztyčil Pavel Pavel, aby si tak ověřil svou teorii o stavbě této svatyně, vydejte se po silnici vedoucí do Blatné. Po sedmi kilometrech natrefíte na malebnou vesnici Radomyšl (několikrát získala titul Jihočeská vesnice roku). Pokud máte rádi Ladovy pohlednice, musíte při procházce Radomyšlí nutně získat dojem, že se malíř inspiroval jejími zákoutími. Dominantou je kostel svatého Martina, vedle něhož se při stavbě hospody našlo pravěké pohřebiště a který obtáčí křivolaká dlážděná ulička lemovaná malebnými domky. S kostelem sousedí starobylá fara, kde podle pověsti za trest sloužil jako čeledín neposlušný anděl. Z rekordních výnosů, kterých hospodářství v té době dosahovalo, byl potom údajně postaven kostel svatého Jana. Jen kousek od kostela si můžete prohlédnout typickou ukázku selského baroka na vzácném domě se slunečními hodinami.
Pokud zatoužíte po procházce, vydejte se po hrázi rybníka Vražda do kopce k místnímu hřbitovu. Cestu vroubí nejen alej staletých lip, ale i unikátní kapličky křížové cesty. Na kopci najdete půvabný kostel svatého Jana z první poloviny osmnáctého století. Jestliže vám bude jeho silueta povědomá, je to nejspíš zásluhou filmové pohádky Princezna ze mlejna, kde se jeho záběry objevily (ostatně jen deset kilometrů za Strakonicemi se nacházejí známé Troškovy Hoštice, kde si můžete připomenout trilogii Slunce, seno...).
Když projdete kolem kostela, po své pravé straně najdete renesanční poustevnu, která vznikla na místě zázračné studánky, která navracela slepým zrak a konala další rozličné zázraky. Jestliže nespěcháte, projděte za kostel a pokračujte po cestě do lesa, který se rozkládá mezi Radomyšlí a Osekem. Pod korunami jeho stromů, u hlavní cesty, najdete starobylý židovský hřbitov obehnaný nízkou zídkou. Kromě nesporné romantiky, kterou vám nabídne, tady můžete najít hrob předků Franze Kafky, kterému osecký zámek posloužil jako předloha k románu Zámek.

Filmová Blatná
Z Radomyšle pokračujte směrem na Blatnou a pokud máte chuť na příjemné koupání, udělejte si zastávku ve vesničce Velká Turná. U ní se nachází oblíbený rekreační rybník Milavý s přilehlým kempem, který vám klidně může posloužit jako základna pro podnikání výletů po Strakonicku. Po cestě do Blatné projedete ještě Sedlicí, která je známá výrobou jemných krajek, a pak už na vás čeká Blatenský zámek. Ten je, jak už je dobrou tradicí jihočeských šlechtických staveb, obklopený vodou. Tady se natáčely známé filmové snímky, jako je třeba Bílá paní, nebo Šíleně smutná princezna.
Po prohlídce vzácných zámeckých interiérů, ke kterým patří například rytířský sál nebo Zelená světnice, v nichž zhlédnete unikátní pozdně gotické fresky z konce patnáctého století, se vydejte na obhlídku zámeckého parku. Mezi kmeny staletých stromů má totiž svůj domov stádo daňků, kteří vám dovolí přiblížit se na poměrně krátkou vzdálenost a důkladně si je prohlédnout.
Ve městě proslaveném pěstováním růží a rybníkářstvím najdete ještě kostel Nanebevzetí Panny Marie s románskou sakristií, pozdně gotickou hřbitovní kaplí, barokním děkanstvím a zvonicí. Ve středu města můžete obdivovat řadu empírových domů. Blatná může být cílovou rovinkou vašeho putování po Strakonicku, ale pokud se rozhodnete pro návrat do tohoto půvabného regionu, není zdaleka tím posledním, co vám může Strakonicko nabídnout.